Firmy stále kladou větší a větší důraz na sociální sítě. S tím logicky rostou i jejich požadavky na kvalitu vizuálů. Díky tomu si kreativci mohou dovolit na výstupech trávit více času než dříve. Když bude výsledek stát za to, klient si za kvalitu rád připlatí. A také ocení, když mu místo fotek a občasného boomerangu nabídnete i něco, co ještě neviděl, něco nadstandardního, co vás zase posune o kousek dál před konkurenci.
Proto vám přinášíme stručné porovnání dvou technik, které lze využít v produktových vizuálech – fotografii a 3D.
Fotka
Fotografie dokáže lépe vystihnout organické a komplikované předměty, které by se špatně modelovaly, třeba jídlo s komplikovaným pozadím a větším množstvím textur. Vytvořit drobky, které odpadávají od chleba, není ve 3D to samé jako v reálu nadrtit kus suchého pečiva. Ve 3D se z desítek sekund stávají desítky minut.
Tím chci říct, že vytvářet pomocí matematických vzorců něco organického, co existuje v reálném světě, nedává z hlediska času a náročnosti vždy smysl. A to i proto, že simulace, a především simulace tekutin, mají tendenci zlobit a nefungovat příliš intuitivně.
Na druhou stranu flexibilita fotografie je celkově nižší. Aby produktové fotky skýtaly více možností k následným úpravám, musíte produkt fotit z jednoho úhlu z tripodu (tzv. „locked down shot“ ). Díky tomu si pak v postprodukci můžete jednoduše odretušovat třeba talíř, který se vám tam už nelíbí. Tedy pokud jste si vyfotili prázdný stůl ze stejného úhlu se stejným nasvícením a stíny.
Ve 3D můžete bez problémů změnit úhel kamery i celou kompozici, zatímco perspektivu hotové fotky příliš nezměníte.
3D
Po „frontendové“ práci, tj. modelování, kde podle úrovně zkušeností a komplikovanosti produktu (například vytvoření mobilu bude mnohem jednodušší než modelování a texturování celého auta), budete už „jen“ kompozitovat. To je ve 3D odvětví práce sama o sobě, která spočívá v zasazování 3D objektu do již hotových fotek nebo do 3D vymodelovaných prostředí tak, aby vypadal realisticky. Ale na druhou stranu jde o činnost, která by většině grafiků a retušérů vůbec nemusela připadat cizí.
Pokud se snažíte o „čistý look“ jako v ilustračním obrázku, je 3D určitě tou správnou cestou. Důvod je jednoduchý – ať se budete se stlačeným vzduchem ve spreji snažit jak chcete, v reálném světe všude létá prach, který se usazuje na celou scénu, a proto bude nutné ho odretušovat. Samozřejmě ale záleží na tom, jakého detailu chcete ve vizuálu dosáhnout. Jakmile máte produkt vymodelovaný, můžete ho využít i v animacích, kde už se nemění.
Existuje spousta programů pro 3D modelování, texturování a také pro animaci. Takzvaná „pipeline“ práce se může lišit u každého studia. Naštěstí už existují i programy, které jsou zdarma, jako je třeba Blender. Díky nim si může modelování a animaci vyzkoušet prakticky každý.
Je ale třeba dodat, že i po renderování následuje retušování a barevná úprava, protože ne vše je perfektní rovnou na výstupu. Slovo pipeline je proto na místě – výstup pokračuje trubkou do dalšího programu, jako je Photoshop, Fusion nebo v případě velkých studií Nuke.
3D je stále přístupnější, tak toho využijte
I když je otázka postavena tak, jestli je lepší fotka, nebo 3D, ve výsledku je nejlepším řešením kombinace obou technik. 3D je jen další médium, které se stává stále přístupnějším, ať už z hlediska dostupnosti modelů, textur a pozadí z webových zdrojů, tak z pohledu dostupnosti programů a optimalizace pro „consumer hardware“. To znamená, že můžete plynule pracovat i na starším laptopu.
Na začátku každého projektu byste se měli zamyslet, jaké médium budete chtít použít. A to stejným způsobem, jako byste se rozhodovali, zda to bude fotka, nebo video, jestli půjde o produktové, nebo lifestylové focení. Postup je stejný, jako když se umělec rozhoduje, jestli bude lepší vzít do ruky tužku, nebo uhel. Každý nástroj má své využití.